« Úvod | 1. Nehoda »

2. Dveře

další kapitola sepsána...a teď hurá, opisovat pokračování :o)


O dva roky později Scarlett
oslavila patnácté narozeniny – a stala se sirotkem podruhé.



Paul a Vanessa nezemřeli,
ale jejich manželství, kousek po kousku, ano. Svým způsobem bylo
obdivuhodné, že spolu zůstali tak dlouho. Scarlettin otec právě
nastoupil do nového zaměstnání a pracoval pro nadnárodní
korporaci se sídlem v Hongkongu. Její matka zatím věnovala stále
více času svému podnikání a starala se o klienty, kteří jako
by vyžadovali její pozornost čtyřiadvacet hodin denně. Manželé
se vídali čím dál méně a zničehonic si uvědomili, že jim to
tak vyhovuje. Nehádali se ani na sebe nekřičeli. Jednoduše
dospěli k závěru, že jim bude lépe samotným.



Scarlett oznámili tu
novinu na konci letních prázdnin, a pokud šlo o ni, nebyla si
jistá svými pocity. Ale pravdou bylo, že v nejbližší době by
to její život téměř nezměnilo. Většinu času stejně trávila
s paní Murdochovou, a prřestože se na rodiče vždycky těšila,
zvykla si, že je vídá málo, pokud vůbec. Jejich poslední
rodinné setkání se odehrálo v kuchyni a oba dospělí měli
sklíčený výraz a před sebou velkou sklenici vína.



„Tvoje matka se chystá
založit cestovní kancelář v Melbourne, v Austrálii,“ začal
Paul. „Musí jít tam, kde je trh, a Melbourne je úžasná
příležitost.“ Pohlédl na Vanessu a Scarlett v tu chvíli
pochopila, že neříká celou pravdu. Možná Australané skutečně
toužili po exotických dovolených, ale faktem bylo, že si k
podnikání vybrala co nejvzdálenější místo. Třeba potkala
někoho jiného. Ať už byl důvod jakýkoli, chtěla si zařídit
úplně nový život. „Pokud jde o mě, Temnota mě požádala,
abych přesídlil do hongkongskégo ústředí...“



Korporace Temnota. V té
společnosti pracoval její otec.



„Vím, že je to pro tebe
těžké, Scarly,“ pokračoval. „Dvě tak obrovské změny. Ale
oba se o tebe chceme starat. Můžeš žít u kteréhokoli z nás.“



Pro Scarlett to ve
skutečnosti těžké nebylo. Už o tom přemýšlela a rozhodla se.
„Co kdybych zůstala tady?“ zeptala se.



„Sama?“



„Paní Murdochová se o
mě postará. Nechcete přece prodat dům? Je to můj domov! Kromě
toho, nechci odejít ze Svatý Genevievy. A mám tu všechny
kamarádky...“



Oba rodiče samozřejmě
protestovali. Chtěli, aby Scarlett žila s nimi. Jak by to bez nich
zvládla? Ale všichni věděli, že je to ve skutečnosti nejlepší,
nejjednodušší řešení. Paní Murdochová u nich pracovala deset
let a znala Scarlett zřejmě stejně dobře jako oni. Svým způsobem
byli z jejího návrku tak nadšení, jako by s ním přišli sami.
Možná nešlo o konvenční variantu, ale byla jednoznačně
ideální.



A tak se dohodli. O několik
týdnů později Vanessa odjela. Objala Scarlett a slíbila, že se
brzy uvidí. Přesto Scarlett blesklo hlavou, jestli je to
pravděpodobné. Vždycky se snažila s Vanessou sblížit, ale
součastně si uvědomovala, že nemají téměř nic společného.
Nebyly skutečná matka s dcerou, a tak – co se týče Scarlett –
nešlo vlastně o rozvod.



Krátce potom odletěl Paul
Adams do Hongkongu a Scarlett se zničehonic ocitla v nové životní
etapě, fakticky sama. Ale jak předpokládala, její život se téměř
nezměnil. Paní Murdochová se o ni dál starala, vařila, uklízela
a vypravovala ji do školy. Otec pravidelně telefonoval, aby ji
zkontroloval. Vanessa posílala dlouhé e-maily. Její učitelé –
kteří věděli, co se stalo – na ni také dohlíželi. Až ji
překvapilo, jak rychle si na novou situaci zvykla.



Byla šťastná. Měla
spoustu kamarádů a Aidan zatím zůstával v Londýně. Vídali se
ještě častěji než dřív, nakupovali spolu, poslouchali hudbu,
chodili do Dulwich Common venčit Aidanova psa – černého
retrívra. Scarlett opět mohla chodit do školy sama. Ve skutečnosti
zjistila, že má teď mnohem větší volnost. O víkendech chodila
do kina. Přes noc zůstávala u kamarádek ze třídy. Dostala
důležitou roli ve vánoční hře, což znamenalo, že odpoledne
zkoušela a večer se učila text. To všechno jí pomáhalo vyplnit
čas, a měla tudíž pocit, že její život koneckonců není až
tak neobvyklý.



Jednoho listopadového dne
se všechno změnilo. Slečna Champlinová řekla třídě o svém
velkém projektu, který se týkal bombardování britských měst
německým letectvem – o návštěvě lindýnského East Endu.



Joan Champlinová učila
žáky na Svaté Genevievě výtvarnou výchovu a vědělo se o ní,
že je mladší, přátelštější a pohodovější než všichni ti
ostatní dinosauři ve sborovně. Vždycky dokázala své žačky
něčím zaujmout a organizovala autobusové zájezdy na výstavy a
kulturní události po celém Londýně. Jedna třída se jela
podívat na obrovskou prasklinu vytvořenou v podlaze galerie Tate
Modern. Další studentky na vlastní oči spatřili žraloka v
nádrži, instalaci umělce Damiena Hirsta. Ještě o mnoho týdnů
později se dohadovaly, jestli to bylo skutečné umění, nebo jen
mrtvá ryba.



Mnoho dívek se zabývalo
bombardováním Londýna během druhé světové války v rámci
ročníkové práce z dějepisu. Slečna Champlinová usoudila, že
by měly tuto událost pochopit nejen ze stránky historické, ale i
umělecké.



„Chci, abyste porozuměly
její podstatě,“ vysvětlovala. „Jaký má smysl ji studovat,
když necítíte její atmosféru?“ Odmlčela se, jako by čekala
něčí námitku, a pak pokračovala: „Můžete ji zachytit pomocí
fotografie, malby, koláže, dokonce i hlíny, jestli chcete. Ale
musím z toho poznat, jaké to asi bylo žít během zimy 1940 v
Londýně.“



Třída souhlasně
zašuměla. Procházet se po Londýně je určitě zábavnější než
si o tom číst v knížkách. Hlavně Scarlett byla nadšená.
Dějepis a výtvarná výchova byly její oblíbené předměty a teď
viděla, že je tu příležitost spojit oba dohromady.



„Příští ponděli
pojedeme do Shoreditche,“ oznámila slečna Champlinová. „Jde o
londýnskou čtvrť, která zažila intenzivní bombardování.
Projedeme se po ulicích, pokusíme se představit si, jaké to tam
tehdy bylo, a prohlédneme si pár budov, které nálety přežily.“



Podívala se z okna. Učebna
výtvarné výchovy se nacházela v přízemí zadní části školy
a měla výhled na svažující se zahradu s květinovými záhony na
konci, za níž se rozkládaly tři tenisové kurty. Byl pátek a
pršelo. Déšť vytvářel šedivou clonu a tráva byla mokrá.
Tohle počasí panovalo už tři dny.



„Samozřejmě,“
pokračovala, „jestli se počasí nezlepší, výlet se konat
nebude. A musím vás varovat, že předpověď nám moc nepřeje.
Ale třeba budeme mít štěstí. Vv každém případě mi
nezapomeňte přinést svolení od rodičů.“ Pak ji něco napadlo
a usmála se. „Jak to vidíš, Scarlett?“



Na Svaté Genevievě se
stal z téhle otázky jakýsi rituál.



Scarlett Adamsová totiž
jako by vždycky věděla, jaké bude počasí. Nikdo si nepamatoval,
kdy to začalo, ale všichni byli zajedno – člověk poznal, jaké
bude počasí, prostě podle toho, jak se Scarlett oblékla. Když si
zapomněla šátek, bylo teplo. Když přišla s deštníkem, pršelo.
Po nějaké době se jí lidé začali rovnou ptát. Pokud se
chystáte na důležitý tenisový zápas nebo piknik u řeky,
zeptejte se Scarlett. Pokud se chcete účastnit přespolního běku,
obraťte se na Scarlett.



Samozřejmě se někdy
spletla. Ale zdálo se, že se na ni lze spolehnout v devadesáti
procentech případů.



Teď se podívala z okna.
Venku bylo příšerně. Na obloze visely těžké šedivé mraky.
Viděla, jak se po skle honí dešťové kapky. „Bude hezky,“
prohlásila. „Po víkendu se vyjasní.“



Slečna Champlinová
přikývla. „Doufám, že máš pravdu.“



Měla. Pršelo celou neděli
a ještě v noci mrholilo. Ale když se Scarlett v pondělí ráno
probudila, obloha byla be mráčku. Dokonce i paní Murdochová si
prozpěvovala, zatímco jí připravovala svačinu do školy. Jako by
se jim poslední záchvěv babího léta rozhodl připravit
překvapení.



V poledne přijel ke škole
autobus. Vyučovací hodina – spojující dějiny a výtvarnou
výchovu – měla ve skutečnosti zabrat dvě hodiny a přestávku
na oběd a vzhledem k londýnskému provozu se dívky vrátí až po
skončení výuky. Když se dal autobus do pohybu, slečna
Champlinová zvedla mikrofon a vysvětlila jim, co je čeká.



„Na oběd se zastavíme u
katedrály svatého Pavla,“ oznámila. „Tvořila důležitou
součást tehdejší atmosféry, protože přes veškeré
bombardování nebyla zničena. Pak nás autobus zaveze do
Shoreditche, který si prohlédneme pěšky. Chodníky jsou stále
vlhké, a tak jsem se rozhodla, že navštívíme kostel svaté
Meredith v Moore Street. Jde o jeden z nejstarších kostelů v
Londýně. Ve skutečnosti stála na jeho místě až do třináctého
století kaple.“



„Proč půjdeme do toho
kostela?“ zeptala se jedna dívka.


Protože
také hrál ve válce důležitou roli. Během náletů se v něm
ukrývalo mnoho místních lidí. Věřili totiž, že je dokáže
ochránit... Že tam jsou v bezpečí.“



Odmlčela se. Autobus
dorazil k Temži a přejel Blackfriars Bridge. Scarlett se podívala
z okna. Po dešti byla v řece spousta vody. V dálce rozeznala část
Londýnského oka, jehož stříbrná konstrukce se na slunci oslnivě
leskla. Při tom pohledu zesmutněla. Na konci prázdnin na něm byla
s rodiči. Šlo o jednu z posledních akcí, kterou společně
podnikli, když ještě tvořili rodinu.



„...dostal přímý zásah
2. října 1940.“ Slečna Chaplinová dosud mluvila o kostele svaté
Meredith. Scarlett se zatoulaly myšlenky a unikla jí polovina
výkladu. „Nebyl zničen, ale bombardování ho vážně poškodilo.
Vezměte si s sebou skicáře, abychom tam mohly pracovat. Zařídila
jsem povolení, takže si ho můžete celý prohlédnout. Snažte se
vnímat atmosféru. Představte si, jaké to bylo schovávat se
uvnitř, když všude kolem padaly bomby.“



Slečna Champlinová
vypnula mikrofon a znovu se posadila vedle řidiče.



Scarlett seděla několik
řad za ní, vedle Amandy, což byla jedna z jejích nejlepších
kamarádek a bydlela ve stejné ulici jako ona. Všimla si, že se
mračí.



„Co se děje?“ zeptala
se.



„Svatá Meredith,“
odpověděla Amanda.



„Co je s ní?“



Amandě chvilku trvalo, než
si vzpomněla. „Došlo tam k vraždě. Asi před půl rokem.“



„Děláš si srandu?“



„Nedělám.“



Kdyby jí to řekl někdo
jiný, asi by mu nevěřila. Jenže věděla, že Amanda je vraždami
posedlá. Zbožňovala knížky Agathy Christie a také vždycky
sledovala detektivky v televizi. „Koho tam zabili?“ zajímala se.



„Nemůžu si vzpomenout,“
zamumlala Amanda. „Nějakýho chlápka. Myslím, že starožitníka.
Někdo ho probodnul.“



Scarlett to připadalo dost
nepravděpodobné, a když autobus zastavil u katedrály svatého
Pavla, zamířila ke slečně Chaplinové. Učitelka k jejímu
překvapení ani na okamžik nezaváhala. „Ale jistě,“
přisvědčila. „Stalo se to letos v létě. Toho muže napadl
nějaký tulák. Ani nevím, jestli ho policie dopadla. Ale od té
doby už uplynulo několik měsíců. Snad se nebojíš, Scarlett?“



„Nebojím,“ opáčila.
„Samozřejmě že ne.“



Ale nebyla to až tak úplně
pravda. Ta vražda ji trochu vyděsila, přestože nechápala proč.
Měla zlé tušení, a čím víc se blížily ke kostelu, tím bylo
silnější.



Učitelka výtvarné
výchovy vybrala tuhle část Londýna záměrně. Šlo o směsici
starého a nového, s velkými prolukami, kde německé nálety
zničily celé budovy a možná dokonce ulice. Většina obchodů
byla omšelá a odpudivá, s plastovými vývěsními štíty a
špinavými výlohami plnými zboží, které zákazníci možná
potřebovali, ale které by rozhodně nechtěli: vysavače, žrádlo
pro psy, přinejmenším stovka výrobků za necelou libru. Nad
budovami se tyčily ohavné, vysoké nadzemní garáže, ale bylo
těžké si představit, že by tu někdo zastavil. Po čtyřproudové
vozovce se řítila auta, jako by se už nemohla dočkat, až odsud
budou pryč.



Přesto dívky spatřily
několik známek toho, jak čtvrť kdysi zřejmě vypadala. Ulice
dlážděná kočičími hlavami, plynová lampa, červená telefonní
budka, dům se sloupy a tepaným zábradlím. Londýn před
sedmdesáti lety. Právě kvůli tomu je sem slečna Chaplinová
přivedla.



Zahnuly do Moore Street,
úzké slepé uličky plné kaluží a výmolů. Na jedné straně
stál hostinec, naproti zavřená prádelna. Svatá Meredith se
tyčila na konci, kamenný kostel jakoby příliš velký na to, aby
se nacházel v téhle části města. Válečné škody byly patrné
na první pohled – kostelní věž přistavěli teprve nedávno.
Měla jinou barvu než zbytek budovy a ani trochu se nehodila k
obrovským dubovým dveřím nebo oknům v těžkých kamenných
rámech.



Jakmile vešly dovnitř,
Scarlett se zmocnila ještě větší tíseň. Když se za ní
zabouchly dveře, vyděšeně sebou škubla. Stála v tiché,
potemnělé chrámové lodi a měla pocit, jako by stad ani nebyly v
současném městě. Na opačném konci spatřila stříbrný kříž
visící vysoko nad oltářem, na který dopadal paprsek zaprášeného
reflektoru. Vitrážová okna světlo nepropouštěla a různé barvy
se mísily dohromady. V kovových svícnech se zbytečně mihotaly
stovky svíček. Scarlett rozeznala malé postranní kaple vestavěné
do zdí. Dokonce i bez toho, že by si vzpomněla na vraždu, která
se zde stala, na ni Svatá Meredith nepůsobila jako posvátné
místo. Kostel jí prostě připadal strašidelný.



Zdálo se však, že
podobné pocity má jen ona. Ostatní dívky vytáhly skicáře,
seděly v lavicích, klábosily a kreslily interiér. Slečna
Chaplinová studovala vyřezávanou kazatelnu ve tvaru orla.
Obyvatelé Londýna se zřejmě ve dvě hodiny odpoledne nemodlili.
Třída měla kostel pro sebe.



Scarlett hledala Amandu,
ale kamarádka si povídala na opačné straně příčné lodi s
jinou spolužačkou, a tak se posadila do lavice a otevřela skicák.
Nechtěla myslet na vraždu, místo toho přemítala o mužích a
ženách, kteří se tu ukrývali během náletů. Opravdu věřili,
že Svatá Meredith má nějakou nadpřirozenou moc, takže ji bomby
nezasáhnou, že je tady bezpečněji než ve sklepě nebo v metru?
Představila si je, jak tu sedí s prsty zkříženými pro štěstí
a nad hlavou jim burácí Luftwaffe. Možná nakteslí tohle.



Zachvěla se. Měla na sobě
kabát, ale v kostele byla příšerná zima. Ve skutečnosti tu bylo
chladněji než venku. Koutkem oka zachytila pohyb. Řada svíček se
zamihotala a všechny plamínky se v náhlém poryvu vzduchu ohnuly
jedním směrem. Že by někdo vešel dovnitř? Ne. Dveře byly stále
zavřené. Nikdo je nemohl neslyšně otevřít a zavřít.



Kolem prošel chlapec.
Zpočátku si ho Scarlett téměř nevšimla. Chvilku stál v přítmí
u zdi mezi sloupy a postranními kaplemi a pak zamířil k oltáři.
Pohyboval se naprosto tiše. Dokonce ani jeho kroky nebyly na
mramorové podlaze slyšet. Vypadalo to, jako by se vznášel. Když
se otočila a sledovala ho pohledem, na zlomek vteřiny mu dopadlo na
tvář světlo žárovky visící na drátě.



Scarlett ho znala.



Na okamžik ji to zmátlo a
snažila se přijít na to, kde ho viděla. A pak si náhle
vzpomněla. Neslysl. To není možné! Ale současně o tom nebylo
pochyb.



Byl to chlapec z jejích
snů, jeden ze čtyř, které viděla kráčet po šedivé poušti.
Dokonce věděla, jak se jmenuje.



Matt.



V běžném snu Scarlett
nevídala lidské tváře – a pokud ano, hned po probuzení je
zapomněla. Ale tenhle sen se jí zdál stále dokola už celé dva
roky. Naučila se Matta a ostatní chlapce poznat, jakmile je ve snu
spatřila, proto teď věděla, o koho jde. Krátké tmavé vlasy.
Široká ramena. Světlá pleť a jasně modré oči. Přestože byl
asi v jejím věku, působil starším dojmem. Možná to nějak
souviselo s jeho chůzí. Šel jako člověk v nesnázích.



Co tady dělá? Jak se sem
vůbec dostal? Scarlett se obrátila k dívce, která seděla kousek
od ní a kreslila obrovský výbuch.



„Vidělas ho?“ zeptala
se Scarlett.



„Koho?“



„Toho kluka, kterej právě
prošel kolem!“



Spolužačka se rozhlédla.
„Jakýho kluka?“



Scarlett se otočila
dozadu. Chlapec zmizel z dohledu. Na okamžij ji to zaskočilo. Že
by se jí to zdálo? Ale pak ho spatřila znovu, o něco dál.
Zastavil se u dveří. Vypadalo to, že váhá, pak otočil železným
kruhem, který sloužil jako klika, a vešel do nich. Dveře se
zavřely.



Scarlett se za ním vydala.
Nez rotmýšlení. Odložila skicář, vstala a zamířila ke dveřím.
Teprve když k nim dorazila, uvědomila si, co dělá: sleduje
člověka, kterého osobně nezná a který možná ani neexistuje.
Co když se s ním setká? Co mu řekne? „Ahoj, já jsem Scarlett a
zdává se mi o tobě. Nešel bys se mnou na hamburger?“ Bude si
myslet, že je cvok.



Dveře, v nichž zmizel, se
nacházely v obvodové zdi pod vitrážovým oknem, které bylo tak
tmavé a špinavé, že obrázek zmizel. Scarlett usoudila, že
musejí vést na ulici, možná na hřbitov, pokud kostel nějaký
má. Ty dveře jí připadaly zvláštní. Vzhledem k rozměrům
kostela byly velice malé. Všimla si, že je na nich vyřezaný
symbol – pěticípá hvězda.



Zaváhala. Přece nemůže
z kostela odejít? Na druhou stranu, nepůjde daleko. Jestli toho
kluka venku neuvidí, hned se vrátí dovnitř. Scarlett vzala za
železný kruh, otočila jím a prošla dveřmi.



Ke svému překvapení se
neocitla na ulici. Místo toho stála v široké, jasně osvětlené
chodbě. Z železných držáků na stěnách trčely hořící
pochodně, jejichž plameny šlehaly k vysokému, klenutému stropu.
V chodbě nebyla výzdoba a působila současně staře i nově –
pod loupající se omítkou prosvítalo zdivo. Šlo zřejmě o jakýsi
ambit, kam mniši chodili přemýšlet. Chodba nicméně ani v
nejmenším nepřipomínala zbytek kostela. Byla vymalovaná jinou
barvou a neměla odpovídající velikost ani tvar.



Také tu bylo velice
chladno. Jako by teplota výrazně klesla. Jak Scarlett dýchala,
před obličejem se jí srážely obláčky bílé páry. Připadalo
jí, že stojí v mrazícím boxu. Musela si připomenout, že je
první listopadový týden. Tady vrcholila zima. Začala si třít
paže, aby se trochu zahřála.



Na dřevěné židli proti
ní, čelem ke dveřím, seděl muž. Nejdřív si ho nevšimla,
protože se nacházel v šeru, mezi dvěma pochodněmi. Byl oblečený
jako mnich – měl na sobě dlouhou hnědou kutnu, která mu sahala
až ke kotníkům, na nohou sandály a na hlavě kapuci. Byl shrbený
a tvář měl skloněnou k zemi. Scarlett se už rozhodla, že se
otočí a vrátí se do kostela, ale než se stačila pohnout, mnich
náhle vzhlédl a kapuce mu spadla dozadu. Ohromeně na něj
vytřeštila oči.



Byl to jeden z
nejohavnějších lidí, jaké kdy viděla. Jeho hlava byla úplně
holá, potažená bílou, mrtvou pokožkou, a navíc měla zvláštní
tvar – byla úzká a na jedné straně promáčklá, takže
připomínala vajíčko naťuknuté lžičkou. Oči měl černé a
zapadlé, a když se na ni usmál – jeho tenké rty se rozšklebily
jako řezná rána – objevily se příšerné zuby. Proč tady
sedí? Scarlett se rozhlédla, ale byli sami. Matt, pokud to byl on,
zmizel.



Muž promluvil. Slova mu
bublala v krku, ale Scarlett ani jedinému nerozumněla. Připadalo
jí, že hovoří rusky nebo polsky... Ať to byl jakýkoli jazyk,
rozhodně nešlo o angličtinu. Začala couvat ke dveřím.



„Moc se omlouvám,“
vykoktala. „Asi jsem zabloudila.“



Otočila se a zašátrala
po kruhu. Ale nestihlato. Mnich se bleskurychle zvedl, chytil ji za
ramena a vlekl ji pryč. Měl obrovskou sílu a jeho prsty se jí
zatínaly do masa jako ocelová klepeta.



„Pusťte mě!“
vykřikla.



Mnich jí zahákl jednu
ruku pod krkem. Držel ji neuvěřitelně pevně. Cítila, jak se jí
kost zarývá do průdušnice a brání jí dýchat. Muž pronikavým,
zvířecím hlasem vykřikoval slova, kterým nerozuměla. Na konci
chodby se objevil další mnich. Scarlett ho ve skutečnosti
neviděla. Slyšela jen, jak k nim běží a jeho dlouhá kutna šustí
po podlaze.



Stále se bránila. Zvedla
ruce a zaťala útočníkovi prsty do očí. Potom vykopla nohu
dozadu a pokusila se mu vrazit loket do břicha. Ale nepodařilo se
jí to. Vzápětí se na ni vrhl druhý mnich.



Když se probrala, byla
otořená na zádech, ruce měla nad hlavou a paty jí narážely do
kamenné podlahy.



Muži ji vlekli chodbou.
Zoufale se kroutila a svíjela, až jí vlasy padaly do obličeje.
Oni se jen smáli.




nice :) Opravdu jsem ráda, že jsi se odhodlala tu knížku přepsat. Mám přečtené všechny díly, krom tohohle a nemohla sem ho nikde sehnat...Už se nemůžu dočkat další kapitoly :)

přidat komentář

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se